Blog

Odhalení!

Když jsem do světa vypustila tyhle holohlavé fotky, spousta lidí se mě ptala, proč jsem se nechala oholit dohola. Jestli jsem se nechala oholit kvůli někomu  jinému, abych mohla své vlasy darovat třeba na paruku. A nebo se ptali, kde mám schované své dlouhé vlasy? A že to je velmi povedená fotomontáž! Avšak není tomu tak. Pravda se skrývá hlouběji...

 

Žádná fotomontáž, žádné darování vlasů na paruku. Sama jsem paruky potřebovala a taky je hojně nosila. Dokonce i teď mě můžeš sem tam potkat s dlouhými vlasy, i když mi už nějaké to kudrnaté číro na hlavě roste ;) 

Ale zpět k fotkám. Na horních třech fotkách můžeš vidět, že jsem opravdu neměla vlasy, obočí a ani řasy. V podstatě na celém mém těle nebyl jeden jediný chloupek. Všechno to vypadalo. A důvod? Chemoterapie! Ano, i já tímhle hnusem prošla. Zvládla jsem to, vydržela a teď už to je jen vzpomínka. A právě po své poslední chemoterapii jsem se odhodlala a nechala se nafotit pro tyhle nádherné fotky. 

 

Bylo to zvláštní. Přijít, odložit své "dočasné" vlasy, nechat si namalovat obličej a postavit se před foťák... Protože, vidět někoho, takhle vylepaného dohola, je na první pohled divné a velmi zvláštní. Ten obličej bez výrazu. Je to něco jiného a neobvyklého. Na první pohled je to prostě děsívé, hlavně pro lidi, kteří na to nejsou zvyklí. Pro někoho to může být i děsivá záležitost... Ale co, pryč s tím negativním. Focení bylo to úžasné! I přes všechny ty pocity, které se mi honily v hlavě, (jak asi budu vypadat, jak na to bude reagovat okolí,...) to dopadlo naprosto skvěle! :) A jsem šťastná, že jsem tento krok udělala. Musím taky pochválit Evu Kubasovou, za úžasně domalovaný obličej a Ladku Skopalovou, za skvělé nafocení a zachycení mého příběhu do fotografie! Děkuji :* 

Ze začátku jsem se na sebe nechtěla moc dívat do zrcadla. Ten celoživotní zvyk, mít dlouhé vlasy, mít obočí a řasy. To bylo pryč. Přišlo něco nového. A musím přiznat, že to chvíli trvalo, než jsem to přijala. Často jsem nosila paruky, šátky nebo čepičky. Měla jsem v sobě pocit, že bych mohla lidi kolem sebe vylekat a vyděsit, když by mě viděli takhle. Tss, ale co já. Já když jsem se nechtěla vidět, tak jsem do toho zrcadla jednoduše nehleděla. Ale lidi z mého okolí, ti se na mě dívat museli, hlavně ti mí nejbližší... A musím říct, že jsem moc ráda, že ke mě přistupovali jako k sobě rovné. A nakonec? Nakonec jsme si z toho všichni dělali srandu a já dostala od přátel i přezdívku Karel :D 

Důvod, proč tyhle fotky před a po zveřejňuji, je naprosto jednoduchý. Ať se Ti v životě stane cokoli, vždy Ti to přinese něco nového a jedinečného. Tak běž a hledej poklady svého života :)

 

 

 

Please reload

Please reload

Jak na domácí veganskou zmrzlinu?

1/10
Please reload